Víte co se stane, když se sejdou tři talentovaní studenti Ježkovy jazzové konzervatoře v jedné rockové skupině? Nevíte? Vzniknou VOTCHI. V současné době jedna ze špiček tuzemské rockové scény a řekl bych i jedna z malá našich kapel, která se může směle postavit vedle světových hard rockových gigantů a nebude vypadat jako chudý příbuzný. Otázkou zůstává, jestli skupina významně čerpající z tvorby několik desítek let staré (70. - 80. léta) může ještě oslovit mladé lidi a prorazit. Odpověď najdete, navštívíte-li některý z pražských koncertů. Pod pódiem totiž naleznete jak vzpomínající čtyřicátníky, tak šestnáctileté dívenky. Kapel snažících se hledat inspiraci v podobných vodách jako VOTCHI je sice mnoho, ale málokterá dokáže vyprodukovat tak silný materiál, jenž přímo srší vstřícnými a zároveň nepodbízivými melodiemi, které si vás velice rychle omotají kolem prstu. Velmi oceňuji i to, že ona chytlavost, kterou najdete v každé písničce, není vykoupena hloupostí a laciností. Téměř každá ze skladeb má potenciál hitu a bylo by zbytečné hledat mezi dvanáctkou skladeb nějaký slabší kus.
Díky příčné flétně, která se v mnoha částech ujímá předního melodického nástroje a dodává hudbě na kudrnatosti, asi mnozí budou sahat po přirovnání k JETHRO TULL. Když se však povznesete nad tento jeden nástroj, uslyšíte odkaz DEEP PURPLE a BLACK SABBAT. Téměř v každé skladbě naleznete i narážky na klasickou hudbu v rockovějším hávu, například v instrumentální ani ne minutovce „Fantastic Dance“ se nezapře opravdu velmi citelný závan klasiků. Jiné skladby zas koketují s jemnějším heavy metalem či jazzovou hravostí. Rozhodně se tedy nedá říci, že by VOTCHI jen lacině parazitovali na rockových veličinách 70-80 let. A ačkoliv „Unicorn“ nepostrádá jistou dávku úcty ke klasikům žánru, podařilo se do nahrávky přidat mnoho ze sebe i určitý nadhled.
Mezi moje nejoblíbenější položky se zařadily „Lady Death“ a „Demon´s Eyes“, ale jen velmi těsně. Skladby jsou opravdu velmi vzácně vyrovnané. Snad jen si dovolím jednu výtku, která mě popuzovala již na předchozím počinu „Scary Woman“. Nelíbí se mi užití profláknutého motivu z klasiky. Tentokrát jde o notoricky známou melodii Griegova „Peer Gynta“ na počátku „Unicorn“, jež se sice záhy zvrhává ve volné variace na dané téma, ale stejně se mi tento postup nelíbí. VOTCHI prokazatelně netrpí potencí na své vlastní melodie a podobné tahy se mi zdají nedůstojné. Celkově vzato jde o velmi příjemný a inteligentní rockový retro exkurz okořeněný špetkou progresivity, který dobře působí i jako slabé antidepresivum.